Kůň barona Prášila Já, baron Prášil, známý po celém světě, budu vám vypravovat, jak jsem přišel ke svému znamenitému koni Divousovi.Byl jsem jednou na hostině u svého přítele hraběte Velvarského. Vypravoval, že má divokého koně, kterého ještě žádný jezdec nezkrotil. Hned jsem požádal, aby jej vyvedli na dvůr. Z koně šla hrůza, ale jak jsem se vyhoupl do sedla já, poslouchal jako beránek. Abych ukázal, jak jsem koně zkrotil, skočil jsem otevřeným oknem jídelny na stůl plný sklenic, talíčků, cukroví a vína. Projížděl jsem se chvíli po stole – a ani jediný kousek nádobí jsem neshodil. A potom zase hop! - oknem ven!Divous byl kůň velmi chytrý. Jednou jsem na něm honil zajíce. A tu mi znenadání vjel do cesty kočár a v něm dvě krásné dámy. Divous se nelekl! Proskočil otevřenými dveřmi kočáru jako střela. Tak tak, jsem stačil smeknout a dámám se omluvit.+6Co však dokázal Divous ve válce, je věru neslýchané. Jednou mě obklopili nepřátelé ze všech stran. Oháněl jsem se šavlí statečně. Začali však po mně pálit z děl a jedna rána přerazila Divouse zrovna v půli. Ale v té chvíli jsme si toho nevšimli – ani on, ani já.Když jsem nepřátele rozprášil, zajel jsem k potoku, abych dal koni pít. Divous se napájel tak dlouho, až mi to bylo nápadné. Ohlédnu se – a co vidím? Divouse je jenom polovina a voda, kterou nabírá do tlamy, vytéká vesele ven.Kde zůstala druhá polovina mého koně? Ujíždím rychle zpět na bojiště – a vida! Statečný Divousův zadek tam zápasí s nepřáteli a bije je svými kopyty hlava nehlava. Vytasil jsem znovu šavli a útočníky zahnal.Dal jsem si Divouse sešít. Jenže zvěrolékař neměl po ruce dost nití a musel zašívat tenkými vrbovými proutky. Ale to nevadilo. Naopak! Větvičky se zakořenily a vyrostli po bocích mého koně jako vrbový háječek. A to bylo dobré. Když bylo horko, jel jsem vždycky ve stínu.Jednou jsem cestoval v krajině docela pokryté sněhem. Po nějaké vsi nebylo ani památky. Musel jsem nocovat prostě na sněhové peřině a Divouse jsem přivázal k jedinému kůlu, který bylo možno v dalekém okolí najít.Probudil jsem se ráno zoufalým řinčením svého koně. Svítilo slunce, po sněhu nebylo ani památky – po Divousovi také ne. Jen shora slyším jeho hlas. Podívám se – a co vidím. Sníh roztál, já ležím uprostřed hřbitova a můj kůň je uvázán na špičce kostelní věže. To byl ten kůl, který jedině vyčníval, když byla celá dědina sněhem docela zavátá. Vytáhl jsem pistoli a mistrovskou ranou jsem přestřelil řemen, na němž byl Divous uvázán.Jediným skokem byl dole. Vyskočil jsem na něho a jel za novým dobrodružstvím – zatím co obyvatelé vesnice mi hlučně provolávali slávu.׋›Kůň Barona PrášilaVýrobceDiarMURok1955Délka10 okénekAutor kresebZhoř AntonínAutor textuPazourek VladimírOznačeníB0099KoupitCelý pásDalší diafilmy výrobcePohádka o zlém kameníDvě sestryJak nabyl zajíc dlouhých uší – Kam poběžíš?Děvčátko se sirkami
