Petříkovi prázdninyBylo léto, blížil se konec školního roku. Hlavním tématem rozhovorů žáků byly prázdniny. O nich mluvili i tři přátelé. Chodili nejen do jedné školy, ale i do jedné třídy. Jejich přátelství bylo o to pevnější, protože i jejich rodiče byli přátelé a dokonce z jedné vesnice pocházeli. To vše mělo vliv na jejich prázdninové plány.Rodiče kamarádů neměli námitek, aby jejich synové už „sedmáci“ strávili prázdniny u prarodičů na vesnici. Přišel den odjezdu a kluci vyrazili na cestu. Cestovali na kolech. Zvláštní pozornost na sebe upoutával Petřík, který nejen že byl mimořádně tlustý, ale ještě i batoh na kole měl obzvláště objemný. Pochopitelně, že po pár kilometrech cesty se vzdálenost od kamarádů stále zvětšovala.+20Cesta trvala dva dny a podle plánu chlapci dojeli na místo, kde se utábořili. Jakmile rozložili stan a rozdělali oheň, tlustý Petřík už i rozbaloval svůj batoh. S velkou chutí se pustil do jídla. "My jsme mysleli, že v tom batohu máš postel, a ty proviant!" říká Petříkovi jeden z jeho přátel. Petřík se však nedal vyrušovat a pořádnou dávku jídla zkonzumoval.Chlapci vstávali s východem slunce. Byli přímo okouzleni překrásnou letní přírodou. Naskákali do vody a svěží voda bystřiny jim zvyšovala dobrou náladu. Pouze tlustý Petřík ve svetru s odporem se dívá na své přátele ve vodě. "Brŕŕ" zatřásl se Petřík při pomyšlení, že by i on měl jít do studené vody."Kdo doběhne poslední ke stanu, ten ho musí zbouratt a na svém kole odvést," řekl jeden z kamarádů a už i všichni utíkali ke stanu. Samozřejmě, že tlustý Petřík daleko zaostal. Kamarádi byli už osušen, když k nim Petřík doběhl. Chlapci ho vesele vítali. Petříkovi však do smíchu nebylo, když si pomyslel, že bude muset celý den vést na kole stan. Nedalo se nic dělat, taková byla dohoda.Když byli kluci po snídani a Petřík svůj „příděl“ nacpal do sebe, chtěl svým přátelům dokázat, že i on něco ví. Postavil se před ně a slavnostně prohlásili: "Viděli jste, kolik jsem toho snědl a podívejte se, já tu bystřinu i takto přeskočím." Rozběhl se, skočil, ale ztratil rovnováhu a milý Petřík pěkně zhroutil do bystřiny. Když přátelé zjistili, že Petříkovi se kromě "vykoupání" nic nestalo, tak smíchu nebylo konce.Slunce už začínalo připékat, když naši přátelé dorazili do malého městečka. Pociťovali únavu a hlavně je trápila žízeň. Zastavili se v cukrárně na občerstvení. Petříkovi při pohledu na čerstvé a vonící zákusky se přímo sbíhaly sliny. Neodolal a několik porcí dortu jakoby se do něj propadlo. Přátelé pouze s úsměvy koukali na tuto "zkázu".Přátelé chtěli pokračovat v cestě, ale slunce už tak silně pálilo, že se rozhodli jít na koupaliště a až později se vydat na cestu. Největší pozornost na koupališti, hlavně dětí, vzbudil náš Petřík. Děti se kolem něho shrnuly a se smíchem obdivovaly jeho protučněnou, sádlem obrostlou postavu.Už byl večer, kdy přátelé dorazili do vesnice, kde žili jejich prarodiče. Byli unavení a bez dlouhých řečí se každý vydal ke svým. I Petříka přivítali prarodiče s nadšením. Vždyť byl jejich jediný vnuk. Vyptávání nebralo konce. Petříkov mysl však bloudila jinde. Očekával, že ho prarodiče uvítají mísou buchet a ne mlékem a bramborami.Na prázdniny do vesnice přijelo vícero kluků. Dokonce jich bylo tolik, že mohli postavit fotbalové mužstvo. Toho využili domácí kluci a fotbalový zápas "Město - Vesnice" byl dohodnut. Kdo nehrál, tak se přišel dívat. V bráně mužstva "Města" byl Petřík. Zápas skončil 10 : 0 pro vesnické chlapce. Chlapci z města byli nešťastní a jeden z nich ukazuje na Petříka a říká: "To on a to jeho sádlo nám prohrálo zápas." Petřík by se byl od studu nejraději do země propadl.V té noci po fotbale Petřík velmi špatně spal. Sotva něco snědl a popřál prarodičům dobrou noc, už byl v posteli. Dlouho se převaloval, stále mu v uších doznívaly poznámky jeho přátel a ostatních přítomných na fotbalovém zápase. "To je nemotora, ta hora masa, ten je ale vykrmený" atp. Nakonec usnul. Zdálo se mu, že se nad ním sklání bradatý človíček a kroutí hlavou."Otevři ústa a ukaž zuby," říká človíček Petříkovi. Člověček se při pohledu na Petříkovi zuby přímo třásl odporem. "Vždyť to nejsou ani zuby, ale jakési povylamované hrábě," konstatuje človíček. "Takové něco jsem ještě ani neviděl, škoda, že nejsou tu moji vnukové, abych jim ukázal, jak budou vypadat, když budou jíst jen sladkosti a moučníky a nebudou si čistit zuby," říká človíček."No Petříku, když chceš být takový, jako jsou ostatní kluci, tak si zapamatuj, že nesmíš tolik jíst, hlavně ne kdejaké sladkosti, jako jsou dorty, zákusky, šlehačka, bonbóny a podobně. Můžeš jíst i hodně, ale především zeleninu. Dále musíš hodně cvičit, sportovat, zuby si potom vyčistit. Tady to máš napsáno, podává človíček Petříkovi popsaný papír.Do pokoje pronikaly paprsky vycházejícího slunce, když se Petřík vzbudil. Sedl si na postel a protřel si oči. V prvních chvilkách neuměl pochopit, co je sen a co skutečnost. Všechno si dobře pamatoval. "Co kdybych zkusil to dělat, jak mi radil človíček," v duchu uvažuje Petřík. Čím více přemýšlel nad snem, tím se mu víc líbily rady človíčka.Petřík vzal sen vážně. Prarodiče se jen divili, když si k snídani Petřík prosil sklenici mléka a chléb. Do kapsy si vzal několik jablek a už i uháněl na kole do pole. Když pocítil hlad, tak ho utišil jablky. "Nikdy jsem nevěděl, jak dobrá jablka má dědeček," s uspokojením si říká Petřík sám pro sebe.Každým dnem se Petřík měnil a to nejen chováním, ale i svým vzhledem. Jeho nadváha se začala ztrácet. Ochotně pomáhal dědečkovi v zahradě zalévat zeleninu, kterou se dokonce naučil rozeznávat. Už přesně rozeznal petržel od mrkvičky a ředkvičku od kedlubny. I jídelníček Petřík změnil. Nejraději jedl zeleninovou polévku, mléko, černý chléb a hlavně čerstvou zeleninu a ovoce.Výsledky „receptu* človíčka se začaly projevovat. Petřík i když zhubl, byl svěží a čilý. „Když se mi podaří vyšplhat na tuto jabloň, budu spokojen,“ říká si Petřík sám pro sebe a už i objímá kmen jabloně. Je to těžké, ale nevzdával se a sebevědomě si říká: "Vždyť to jednou dokážu."Petřík denně chodil do zahrady a tam neúnavně běhal po vyměřené dráze. Byl se sebou spokojen. Každým dnem dělal pokroky, čas uběhnuté tratě neustále zkracoval a čím podával větší výkony, tím pociťoval menší únavu. Už pro něj nebylo žádnou námahou vyšplhat se na jabloň, na kterou se ještě před nedávnem nezvládal vyškrábat ani do polovičky.Petříkovi kamarádi vlastním očím nevěřili, když viděli proměnu Petříka. Bylo horké odpoledne, kluci s Petřikem byli v nedalekém městečku. Zašli si na koupaliště. To, co viděli, nechtěli věřit vlastním očím. Petřík vystoupil na skokanský můstek a pěkně skočil do vody. Kolem stojící děti nadšeně Petříkovi tleskaly.Konec prázdnin se nezadržitelně blížil. Petřík i se svými přáteli se vydali na zpáteční cestu. Petřík už nebyl vzadu, ale vpředu, přestože jeho kolo bylo zatíženo pořádným balíkem ovoce. Přenocovali znovu v přírodě na tom místě, kde spali, když šli na prázdniny. Petřík u ohníku řekl přátelům, co všechno dělal, aby se zbavil přebytečného masa a tuku. Pouze o človíčkovi nic neřekl, aby se mu kamarádi nesmáli.Petříkovi rodiče o jeho proměnách nic nevěděli. Udivem, že ho sotva poznali, ale když viděli, že je zdravý a svěží, byli nakonec rádi. Petřík slavnostě prohlásil: "I ty trojky zmizí z vysvědčení v příštím roce:!" Otec hrdě dodává: "Samozřejmě má pevnou vůli, to má po mně." "Pochopitelně, po kom jiném, než po tobě," šibalsky se usmívající, říká Petříkova maminka.׋›Petříkovi prázdninyVýrobceDBratislavaRok1974Délka22 okénekAutor kresebLupták OtoAutor textuLubina JozefOznačeníB0442Další diafilmy výrobceO zakleté hořeDupi na prázdnináchNebezpečná sázkaDěti a medvědice
