O zakleté hořeŽila jednou chudobná vdova a ta měla dva syny. Žili chudobně, z ruky do úst. Ale když chlapci povyrostli a začali chodit na výdělky, bída se z jejich chaloupky začala vytrácet. Po čase však mládenci nebyli spokojení s tím, co v blízkém okolí vydělali. Chtěli se pustit do světa a zkusit v něm štěstí. Když se se svým úmyslem svěřili mámě, rozplakala se. Bála se, že na stará kolena zůstane sama. Ale synové ji utěšovali, že na ni nezapomenou, že se k ní vrátí, a tak ji přemluvili. Matka jim zabalila něco do ranečků a řekla: „Na cestu se vám sejde i nějaká pečínka. Běžte do lesa a ulovte něco.“Synové se vydali do lesa hned zrána. Bloudili v něm až do večera, ale na žádnou zvěř nenatrefili. Až když se začalo stmívat, uviděli dva vlky, kteří se rvali. Bratři hodili vlkům po kousku slaniny s chlebem, a tak je smířili. Když se vlci nažrali, šli za mládenci jako dva věrní psi. Doma zavřeli mládenci vlky do maštale a šli povědět matce, jak pochodili.+23„Vlky? A vy jste je zavřeli do maštale?“ Zanaříkala stará žena a horempádem utíkala se podívat, co zbylo z jejich jediné kravičky. Kravička však stála na svém místě a vlci byli v druhém koutě maštale. Na tlamách měli zámky.Mládenci ani druhý, ba ani třetí den na lovu lépe nepochodili. Do jejich maštale však přibyli dva medvědi a dva lvi. I je spolu smířili stejně jako vlky. „Nebudeme nadarmo bloudit po lese,“ uvažovali bratři, „půjdeme do světa i bez pečínky.“ Vzali s sebou i zvířata a šli, kudy je oči vedly. Když se dostali na křižovatku cest, rozhodli se, že se každý vydá jinou stranou. Zabodli do stromu, co rostl na těch křížících se cestách, dva nože, každý svůj, aby takto ten, který se bude vracet domů dříve, mohl zjistit, jak se má ten druhý. Když nůž vytáhne a poteče ze zářezu krev, jeho bratr by měl žít. Ale když poteče ze zářezu voda, pravděpodobně už ten druhý nebude mezi živými. Podělili se o zvířata a šli dále, každý jiným směrem.Starší bratr se po dlouhém putování dostal do města, které bylo celé černým suknem potažené. Vešel do nejbližšího hostince a v něm se dozvěděl, že na město dolehla pohroma. V městské studni se uhnízdil dvanáctihlavý drak, který vládne nad vodou. Pouští ji jen za mladé dívky. Každý den musí obětovat jednu, a teď je řada na královské dceři. Šohaj se dověděl i to, že král slíbil tomu, kdo draka zabije, svou jedinou dceru za ženu a po své smrti celé království. „Já toho draka zabiju! Já tu princeznu zachráním!“ holedbal se starší syn. Zpráva o odvážném junákovi, který chce zabít draka, se brzy donesla ke královým uším. Král mu poslal parádní oblek a ...... pozval ho do svého sídla. „Pověz mi, co k boji s drakem potřebuješ?“ zeptal se král mladíka, „všechno dostaneš.“ „Moc toho nechci,“ odpověděl mladík, „jen dobrou šavli a krmení pro zvířata.“Časně ráno usedla ustrašená princezna do kočáru, který zamířil k městské studni. Mládenec se svými zvířaty kráčel za kočárem. Když došli na místo, princezna nasedla na koně, který s ní přeletěl nad studnu. Drak princeznu zavětřil a vystrčil jednu hlavu. Chtěl ji polapit do tlamy. Ale jen co se objevila drakova tlama nad studní, už na ni dopadla mládencova šavle.Vzápětí se válela hlava po zemi. Ztráta hlavy draka rozzuřila. Vylezl ze studny a zbylými jedenácti hlavami zaútočil na opovážlivce. Zuby cvakaly, jazyky svištěly vzduchem jako meče. Ale ani starší bratr nezahálel. Sekal šavlí do draka ze všech sil. Do boje s drakem se pustila i zvířata. Za chvíli neměl drak ani jednu hlavu. Bylo po něm.Princezna poděkovala staršímu bratrovi, že jí zachránil život. Potom stáhla z prstu prsten, rozlomila ho a jednu půlku z něj podala mládenci se slovy: „Dávám ti ho na znamení toho, že tě miluji a že budu tvá až do smrti.“ Starší bratr vyřezal z dračích hlav jazyky a vložil si je do vaku. Potom si lehl do trávy a brzy usnul. I zvířata byla znavená bojem s drakem. Lehla si ke svému pánovi a zadřímala i ona.Když kočí, který dovezl princeznu ke studni, viděl, že mládenec se svými zvířaty spí, vyhledal jedovatou bylinu, kterou přejel mládenci pod nosem. „Usne po ní navěky,“ řekl princezně. „Teď jsem tvým zachráncem já. Řekneš to svému otci, nebo jinak tě zakleju!“ Polekaná princezna přikývla. Potom ji kočí strčil do kočáru, do kterého naházel i dračí hlavy, a za chvíli s ní uháněl do královského paláce.Když se zvířata vzbudila, začala svého pána oplakávat. Co si bez něj počnou, vždyť nejeví ani známky života. Potom se radila, jak mu vrátí život. Došli k závěru, že mu může pomoci jen zázračná bylina. Medvěd se hned rozběhl takovou rostlinu vyhledat. Natrefil na hada, který nesl zázračnou bylinu v hubě. Přinutil ho, aby mu z ní polovinu dal a spěšně se vrátil k svému pánovi. Jen co medvěd protáhl mládenci bylinu pod nosem, otevřel oči a řekl: „Ale dobře se mi spalo!“ Zvířata mu hned pověděla, že to nebyl přirozený spánek, ale že mu pomocí zázračné byliny vrátili život.Mládenec se hned se svými zvířaty vydal do královského města, které teď bylo na znamení radosti potaženo červeným suknem. V hostinci se doslechl, že královský kočí zachránil princeznu, která se za něj nyní vydává. Mládenec se po vyslechnutí zprávy zasmál a řekl hostinskému: „Vsaďme se, že já na její svatbě budu jíst!“ Hostinský to pokládal za nemožné, a proto se vsadil. Nato si od něj mládenec vyprosil kousek papíru, na který napsal princezně, že žije. Potom do toho papíru zabalil polovinu prstenu, kterou od princezny dostal. Papír vložil do košíku, s nímž poslal medvěda do paláce.Jen co si princezna přečetla mládencův lístek, z tváře se jí smutek vytratil. Vstala od stolu a do košíku naložila nejlepší dobroty. K jídlu přidala i pohár vína, do něhož vložila obě poloviny prstenu. Medvěd odnesl košík svému pánovi.Hostinský sázku prohrál. Mládenec si rozložil na stůl jídlo, které mu poslali z královského paláce, a potom se napil vína. Když ho dopil, na dně poháru se zablýskal prsten, který ve víně srostl. Z lístku, který mu princezna poslala, se dověděl, že jen jeho miluje a že se za kočího vdává z přinucení.Mládenec už na nic nečekal. Vyskočil a pospíchal se svými zvířaty do paláce. Když ho princezna uviděla, řekla otci: „To je můj skutečný zachránce. Může to dokázat i jazyky z dračích hlav i prstenem, kterým jsem mu navždy slíbila lásku a věrnost. Ten, co sedí po mém boku, je podlý člověk. Chtěl mého zachránce zahubit a mne přinutil, abych ti řekla, že on mě zachránil!“ Kočího stihl zasloužený trest a starší bratr si vzal princeznu za ženu.Po svatbě žil starší bratr jako budoucí král na zámku. Z okna svého pokoje měl výhled na podivnou horu. Zčásti byla pěkná zelená, zčásti vypadala jako mrtvá. Řekli mu, že je to zakletá hora, v níž už hodně lidí zahynulo. Staršímu bratrovi tato hora nedala pokoj. Jednoho dne ho zvědavost přemohla natolik, že se do ní vydal se svými zvířaty na lov. Když se k té hoře blížil, zahlédl lišku, která se moc divně chovala. Chvíli šla pomalu, ale když chtěl na ni vystřelit, rozběhla se a ztratila se mu z dostřelu. Dělala to neustále, až ho nakonec vlákala do zakleté hory.Byla to opravdu podivná hora. Ptáčkové tam nezpívali, listí neševelilo, všechno na ní vypadalo jako mrtvé. Přišel soumrak. Mládenec byl unavený a vyhladovělý. Založil si proto oheň, sedl si k němu a opékal si na něm slaninu. Najednou slyší nad sebou volání: „Zima je mi, zima!“ Podívá se nahoru a vidí na stromě sedět skrčenou starou babu. Odpověděl jí: „Když je ti zima, pojď se ohřát.“ Ale stará baba zůstala na stromě a dál naříkala, že je jí zima. „Slezla bych,“ řekla mu, když ji znovu volal, „kdybys mi dovolil tvá zvířata trochu dál odehnat. Bojím se jich.“ „Dobře, odežeň je,“ přikývl mládenec. Stará baba hned slezla se stromu a prutem odhání ta zvířata. Když se mládenec na ni nedíval, pošvihala zvířata a ta hned zkameněla. Potom si baba přisedla k ohni a opékala si na něm žábu. „Ty pečeš slaninu a já peču žábu,“ vrčela baba, „ale já budu jíst slaninu, a ty budeš jíst žábu.“ A strčila mládenci žábu pod nos. To mládence dopálilo. Zavolal na zvířata, aby na babu skočila, ale ta se ani nepohla. A dřív než se mohl mládenec vzpamatovat z údivu, švihla ježibaba prutem i jeho a i on zkameněl.Potom ho ježibaba odtáhla do nedaleké jámy.Mladší bratr se vracel z cesty po světě domů a zastavil se na křižovatce cest. Vytáhl ze stromu nůž staršího bratra, neboť se chtěl dozvědět, jak se má. Ze záseku kapala krev s vodou. „Můj bratr není ani živý, ani mrtvý,“ pomyslel si mladší bratr. „Vyhledám ho. Snad mu ještě budu schopen pomoci.“Putoval teď cestou, kterou šel do světa starší bratr. Když se dostal do královského města, dověděl se o něm všechno. Mladší bratr zamířil ihned do zakleté hory. I on natrefil na lišku, která ho dovedla až na místo, kde starší bratr zkameněl. I mladší bratr si opékal na ohni slaninu. Když ho však ježibaba požádala, aby jí dovolil odehnat zvířata, řekl, že to udělá sám. Ježibaba mu hodila se stromu čarovný prut, kterým mladší bratr odehnal zvířata až k místu, kde ležela zkamenělá zvířata staršího bratra. Proto svá zvířata nepošvihal, třebaže ho o to ježibaba žádala. Pošvihal jenom zem.Když začala ježibaba strkat mladšímu bratrovi pečenou žábu pod nos, zavolal na zvířata: „Popadněte ji a držte ji, dokud neřekne, co provedla s mým bratrem.“ Ježibaba prozradila mladšímu bratrovi všechno. Dala mu i mast, kterou mladší bratr staršího potřel a přivedl ho k životu.Potom zatancoval ježibabin prut na ní samotné. Ježibaba hned zkameněla.Hned nato hora ožila. Na stromech narostlo listí, ptáčkové na nich začali zpívat. A k velkému překvapení obou bratrů se jejich zvířata proměnila na švarné mládence. „Jsme královští synové,“ vysvětlovali bratrům mládenci. „Dřív jsme nebyli hodní. Ustavičně jsme se hašteřili, kdo z nás bude králem, a proto nás prokleli. Naše zakletí mělo trvat dotud, dokud nás dva nevinní bratři nesmíří.“Potom se všichni vydali na zámek, kde princezna oplakávala svého muže.Ta se ale zaradovala, když ho uviděla živého a zdravého! V královské zahradě přibyla další socha, která nebyla dílem žádného sochaře. Byla to socha staré, škaredé ženy, kterou vytvořil její vlastní prut. Kolem ní i z jejího nosu stříkala voda. Ale ježibaba si už nemohla postěžovat, že je jí zima, protože sochy nemluví.׋›O zakleté hořeVýrobceDBratislavaRok1972Délka25 okénekAutor kresebLupták OtoAutor textuBaník PavolOznačeníB0990Další diafilmy výrobceJak Zajíček léčil MedvídkaNení list jako listSmutný důmKamarádi
