O Smolíčkovi Smolíček byl malý pacholíček a byl u jednoho jelena, který měl zlaté parohy. Když jelen odcházel na pastvu, vždycky Smolíčkovi přikazoval, aby zavřel a nikoho nepouštěl. Smolíček měl vždycky zavřeno; dlouho nikdo nepřicházel.Až jednoho dne kdosi na dveře zaklepal. „Kdo je?“ ptal se Smolíček. Zvenčí se ozvaly líbezné hlásky: „Smolíčku, pacholíčku, otevři nám svou světničku, jen dva prstečky tam strčíme, jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme.“Smolíček otevřít nechtěl. Hlásky venku ještě líbezněji prosily a Smolíček byl by jim rád otevřel, ale neudělal to, bál se jelena.+20Když přišel jelen domů, Smolíček mu o všem povídal. „To byly jeskyňky,“ řekl jelen. „Dobře žes jim neotevřel; byly by tě odnesly.“Druhý den šel jelen zase na pastvu a Smolíček zavřel.Zanedlouho se za dveřmi zase ozvaly líbezné hlásky a zase Smolíčka prosily, aby jim otevřel. Smolíček – že neotevře, ač by se rád na jeskyňky podíval. Jeskyňky se přede dveřmi začaly třást zimou, plakaly a Smolíčkovi jich bylo líto; malinko jim pootevřel.Jeskyňky mu děkovaly, a hned strčily mezi dveře dva bělounké prstečky, pak celou ruku -- a byly ve světnici; chytily Smolíčka a utíkaly s ním pryč.Smolíček se pustil do volání: „Za hory, za doly, mé zlaté parohy, kde se pasou! Smolíčka, pacholíčka jeskyňky nesou!“Jelen se pásl nedaleko a Smolíčka uslyšel; přiběhl a jeskyňkám ho vzal.Doma dostal Smolíček na pamětnou, aby podruhé nikomu neotvíral. Smolíček si umínil, že neotevře, i kdyby jeskyňky prosily ještě líbezněji.Několik dní nepřišel nikdo – až jednoho dne se zas ozvaly před dveřmi hlásky; ale Smolíček jako by je neslyšel.Jeskyňky moc prosily, třásly se zimou a slibovaly: „My tě neodneseme, a kdyby, nemáš se čeho bát, u nás by ses měl líp než tu, jedl bys samé dobroty a my bychom si s tebou pořád hrály.“Smolíček jeskyňkám uvěřil a pootevřel; jeskyňky se v tu chvíli octly ve světničce, Smolíčka chytily a utíkaly s ním pryč a ještě mu hrozily, že ho zabijí.Smolíček zase volal: „Za hory, za doly, mé zlaté parohy, kde se pasou! Smolíčka, pacholíčka jeskyňky nesou!“Tentokrát ale volal nadarmo, jelen se pásl daleko, volání neslyšel, a jeskyňky si donesly Smolíčky až domů.Zavřely ho a žádná si s ním nehrála. Měl se dobře, to je pravda, jeskyňky ho krmily samými lahůdkami, ale jen proto, aby ztloustl; pak si ho chtěly zabít.Když už byl u nich mnoho dní a mnoho dobrot snědl, přišly jeskyňky, aby jim ukázal malíček. Smolíček ukázal a jeskyňky ho do malíčku řízly; zkoušely, jestli Smolíček už dost ztloustl.Zdál se jim dost tlustý; vzaly ho, svlékly, položily do korýtka a nesly do pece.V hrozné úzkosti Smolíček jeskyňky prosil, aby se slitovaly – ale ony nic.Smolíček se pustil do pláče a volání: „Za hory, za doly, mé zlaté parohy, kde se pasou! Smolíčka, pacholíčka jeskyňky pryč nesou!“Tu se ozvou rychlé skoky, jelen zlatoparohatý přiběhne -- Smolíčka pacholíčka nabere na parohy a uhání s ním domů.Doma ale dostal Smolíček co proto; plakal a slíbil, že už vždycky bude poslouchat a že už nikdy jeskyňkám neotevře. A taky neotevřel.׋›O SmolíčkoviVýrobceMustrednaRok1960Délka24 okénekAutor kresebJadrníčková KvětaAutor textuLukášová RůženaPředlohaNemcovaOznačeníB0174KoupitDalší diafilmy výrobceAlabastrová ručičkaKřesadloMoudrý zlatníkKrásná violka
