Co by kdyby - Jak Madlenka dostala PunťuMadlenka měla narozeniny. Dostala plno dárků a samozřejmě dort a květiny... Právě se chtěla pustit do rozbalování, když se ozval zvonek a ve dveřích se objevil dědeček ze Šumavy. V ruce držel košík při krytý utěrkou a říkal: Já malé poupě jsem nezůstal sedět v koutě a přijel ti popřát, Madlenko. A tady máš ode mě dárek.\"Madlenka rozbalila všechny dárky, ale košík si jako největší překvapení nechala až nakonec. Odkryla utěrku a — nevěřila svým očím! Objevil se čumáček štěněte a oči jako dva zvědavé knoflíky. Na obojku mělo štěňátko připevněný lístek, na kterém stálo: Jmenují se Punťa a jsem dárek k tvým narozeninám. Zlatý dědeček! Nezapomněl, že Madlenčino největší přání bylo mít pejska.+12Punťa byl pravý venkovský voříšek — jedno ucho měl nahoru, druhé dolů a ocásek mu trčel k nebi. Stočilo ho jen vidět a už vám bylo do smíchu. Punťa byl od rána do večera veselý a pořád prováděl nějaké skopičiny. Takové žádný jiný pes určitě neuměl.Například se docela sám vozil na skluzavce, nebo se s Madlenkou houpal na houpačce. Dovedl dělat kotrmelce, chodit po zadních a plazit se po břiše. Nic z toho ho Madlenko neučila, ale zato věděla, že to všechno Punťa děla pro její radost.Jenže všichni ostatní psi v okolí byli foxteriéři, pudlové, knírači, kokršpanělové — samé čistokrevné rasy. A ti se pořád všelijak vytahovali a naparovali, jací jsou krásní. A jejich pánečkové se Madlence vysmívali, jakého má vořecha.Madlence to přece jenom bylo líto, a proto bývala většinou s Punťou sama na nedaleké louce. A Punťa jako by věděl, proč se s Madlenkou ostatním vyhýbají — dělal všechno možné, jen aby Madlenku rozveselil. Válel sudy a dokonce se pokoušel dělat stojky a samozřejmě při tom padal na čumák. Nebo zase poskakoval jak kůzle a honil se za pampeliščím chmýřím. Pak si našel klacek a běhal s ním jako o závod a všelijak si s ním pohazoval a při tom vrčel a štěkal, aby i Madlence bylo jasné, že takového nepřítele se on nebojí.To ho tak unavilo a udýchalo, že si celý vyčerpaný s klackem v tlamičce lehl proti Madlence a oddaně se na ni díval. Madlenka, aby mu udělala radost, utrhla první zelený stvol, který měla před očima, a dala si ho mezi rtíky. Ale pořád musela myslet na všechny ty nafoukané čistokrevné pejsky a moc si přála, aby nad nimi Punťa nějak vyniknul. Bylo jí jedno jak. Třeba ... třeba ... Co kdyby byl třeba zelený!Ale co to? V tu chvíli Punťa zmizel a zbyly po něm jen oči a čumáček a ve vzduchu visící klacík. Punťa jako by se v té trávě najednou ztratil. „Punťo! Co se to s tebou stalo?!\" vykřikla Madlenka a upustila bylinku, kterou měla mezi rtíky.Klacík se najednou pohnul, oči mrkly, a teprve teď Madlenka viděla, jak ze zelené trávy vyskočil úplně stejně zelený pes.Madlenka vykřikla překvapením, Punťa se lekl a dal se na útěk. V tom okamžiku se v trávě ztratil. Madlenka se bezradně rozhlížela, až ho spatřila v dálce na cestičce v parku. Rozběhla se za ním a volala ho, ale Punťa běžel dál, až jí zmizel mezi stromy. Utíkala za ním a všude, kudy Punťa prchal, nacházela spoušť, kterou způsobil svou neobvyklou barvou. Tady usedavě plakalo vystrašené děcko, támhle se chytal za srdce stařeček, na lavičce stála zděšená slečna. A všichni pořád opakovali: „Zelený pes, zelený pes!\"Madlenka doběhla na hlavní ulici. Tam Punťu uviděla. Právě pelášil kolem tlusté paní, která leknutím upustila nákupní tašky a hrůzou omdlela. Postrašení byli i kluci a děvčata, kteří právě vedli z procházky své čistokrevné pejsky a s otevřenými pusami zírali na Punťu, který se právě chystal přeběhnout křižovatku.Ke křižovatce v té chvíli přijížděla dvě auta a oba řidiči, místo na cestu, vyjukaně hleděli na zeleného psa, přebíhajícího na druhý chodník. V tom okamžiku zapomněli, že mají řídit, a srazili se. Jenom díky tomu, že se Punťa bouračky lekl, se Madlence podařilo ho chytit. To už věděla, že Punťa zezelenal, když na louce žvýkala ten stvol. Ale jaká to byla tráva nebo jaká rostlina, to vůbec netušila. Přivázala Punťu na vodítko a vydala se zpátky na louku.Chodila s Punťou po louce sem a tam, než se upamatovala, kde to asi bylo. Trhala jednu trávu za druhou, jednu rostlinku za druhou a strkala si je mezi rtíky a přála si, aby Punťa už nebyl zelený, ale pořád nic.Pak našla široké a tuhé lístky jitrocele, mezi kterými trčel vzhůru jako jedno Punťovo ucho stvol. Nahoře byl zakončený malinkým doutníčkem. Sotva si ho dala mezi zuby a poprosila, aby Punťa už nebyl zelený, v trávě se objevil Punťa takový, jaký byl dříve.To se jí ulevilo! Tak on je tenhle jitrocel kouzelný! To je nádhera! Stačí si ho strčit do pusy a pomyslet si CO BY, KDYBY ...a - Honem si zakryla rty, aby nevyslovila něco, co mohlo dopadnout podobně jako teď, když Punťa zezelenal. V tu chvíli zrovna šli kolem dětí, které tu stály se svými foxteriéry, pudly, knírači a kokršpaněly. Dětem div oči nevypadly — před chvílí byl Punťa zelený a teď je zase šedivý. Nebude za okamžik třeba červenobíle puntíkovaný? Madlenka tušila, co si děti asi myslí, ale dělala jakoby nic a pyšně si kolem dětí s Punťou vykračovala.׋›Co by kdyby…Jak Madlenka dostala PunťuVýrobceMustrednaRok1989Délka16 okénekAutor kresebPlicková EditaAutor textuStránský JiříOznačeníB0955Další diafilmy výrobceO ZlatohlávkoviO zlatém kolovrátkuPohádka o malém MukoviOtcovo dědictví
