Pravý indiánNa břehu Stříbrného jezera, v malé indiánské vesničce Sewaru, žili otcové a matky, stařenky a starci a kopa veselých dětí. Ty se honily a dováděly, potápěly se v jezeře, válely se po loukách.Když všechno dokola přikryl bílý sníh, lyžovaly dolů po svahu, po ledě se klouzaly. A jen co zasvítilo jarní sluníčko, už byla zase kopa dětí na louce za vesnicí.+21Jenom jeden indiánský chlapec nebyl mezi nimi. Seděl před stanem, mžoural do sluníčka a hladil svou přítelkyni kočičku. Ta potichu předla, také mhouřila očička a oběma bylo dobře. Jednou se u chlapce zastavil náčelník, moudrý Jakanaw. – A copak ty, Kočičáčku? – zeptal se chlapce. – Proč neběháš po louce jako ostatní mládenci? – Nechce se mi. – Odvětil malý Indiánek. – Mně je takto dobře. – Hm... dobře... Možná jednou budeš litovat... – pravil náčelník a odešel. Kočičáček by se ho byl rád zeptal, jak to myslí, ale Indiáni jsou už jednou takoví. Moc toho nenamluví.A tak Kočičáček dál seděl před stanem, jedl, co mu máma přinesla a usínal při kočičím předení. Najednou ho probudilo bubnování. Kočičáček horko-těžko vstal a šel se podívat, co se děje.Uprostřed vesnice stál Náčelník a hovořil: – Poslouchejte, všichni Indiáni od Stříbrného jezera! Slunce se vrátilo na teplou oblohu. Je jaro. Přišel čas, abychom vyzkoušeli naše děti, jestli z nich budou praví Indiáni! – Jaké zkoušení – zabrblal Kočičáček. – Indiánem jsem se narodil, tak tedy jsem Indián. – A náčelník pokračoval. Uspořádáme závody. Kdo doběhne do cíle na druhém konci jezera dokud nezapadne slunko, toho přijmeme mezi muže. Komu se to nepodaří, zaslouží si posměch. – Potom se náčelník podíval na Kočičáčka a pokračoval, jako by mluvil jenom k němu. – Věřím, že jste schopní mládenci. Vždyť jste trénovali dlouhý čas.Kočičáček nesnesl pohled náčelníka Jakanaw. Raději se vytratil a vrátil se před svůj stan. Tam stál a potichu přemýšlel. – Trápí tě něco? – Ozvala se kočička, která uměla se svým přítelem rozmlouvat indiánskou řečí. – Prý trénovat... – Zamumlal Kočičáček. – Vždyť bych i trénoval, kdybych věděl, co to je. – To znamená cvičit, běhat, skákat... Ale pravidelně. Každý den. – Vysvětlila mu kočička. – Co? Každý den? – divil se Indiánek. – To je moc. – Když chceš, aby tě přijali mezi pravé Indiány, nezbývá ti nic jiného. – Odpověděla kočička a vzdychla si. – I tak je už pozdě. Stále jen sedíme, jídlem se cpeme a zase sedíme... Zatímco jiné děti...Nemusela dál nic vysvětlovat. Stačilo se podívat na louku, na skotačící mládež. Kočičáček vstal, protáhl se a povídá: – Dobře tedy. Pojďme.– Trénovat? – Ptala se kočička. A když Indiánek kývl hlavou, vesele se rozběhla. – Chytej mě! Chytej, Kočičáčku! A tak se proháněli vesnicí i přes louku, přes borovicový les a stále výš, ke skalám. – Už... už nemohu! – Zanaříkal Kočičáček a sotva dech popadal.– Tak se zastav a zacvič si! – Zvolala kočička z vysoké skály. Sama mu mňoukala do rytmu a Kočičáček cvičil. A potom zase běh a zase cvičení.– Už nehraju! – Vykřikl nahněvaně Indiánek a sedl si na kámen. – Všechno mě už bolí! – Byl unavený a bodejť by ne, když mu ruce i nohy zlenivěly, bříško se zakulatilo od ustavičného sedění. – Pojďme, Kočičáčku! Pojďme! – Nutila ho kočička. – Nebuď líný! – Ani mě nenapadne. – Odpověděl Kočičáček. – Teď si lehnu a dost!– A to však dělat neměl. Jak se natáhl na skále, převážil se... kočička nestačila ani vykřiknout, když malý Indiánek přeškobrtl přes kámen a spadl dolů, do hluboké propasti.Kočička si strachem zakryla očka a otevřela je až tehdy, když se z hloubky ozvalo: – Aúúú! To bolí! – Sláva! Žije! – Zavolala vesele kočička a přiběhla na kraj propasti. – Co to je za slávu? Jaká sláva? – Hněval se Kočičáček. – Vždyť jsem se potloukl. – To nic. Jen když se nic horšího nestalo. Vylez ven! – Řekla kočička. A vtom se ozvalo další bubnování. To náčelník svolával mládence na závody. – No tak vylez, neslyšíš!? – Pravila kočička. – Začnou závody! MUSÍŠ tam být. Kočičáček přestal naříkat, podíval se na skály kolem sebe a zkoušel vylézat. Jenže to nešlo. Spadl příliš hluboko a sil měl moc málo.Když to kamarádka kočička viděla, beze slova odběhla. – Kočičko, počkej! Zůstaň! – Volal Kočičáček a bylo mu do pláče. Z dálky se ozýval veselý pokřik, závody byly v plném proudu a on zůstal v hluboké propasti. Až teď Kočičáček pochopil, co mu to říkal moudrý Jakanaw. Opravdu litoval, že nemá víc sil. Litoval, že se celé dny válel před stanem.Zatím kočička přiběhla do vesnice a otírala se o nohy Indiánů. Nemohla je poprosit o pomoc, protože rozmlouvat dovedla jen s Kočičáčkem. A tak jenom skákala a žalostně mňoukala.Závody skončily. Slunce se už sklánělo nad jezerem a všechny mládence přijali za pravé Indiány. – Co ta kočka chce? – Vyptávali se Indiáni. – Kdyby jsme jí jen rozuměli.Až tu si všiml kočky i Náčelník Jakanaw. – Zle je. Řekl. Něco se stalo s Kočičáčkem. Kočička radostí, že ji porozuměl, vyskočilaa už běžela ke skalám. Jakanaw za ní a za náčelníkem celá vesnice.Zatím se Kočičáček v propasti probral. Viděl, že se stmívá a začal lézt. Jenže marně se snažil, marně se drápal. Neměl dost síly, nebyl dost šikovný, aby se dokázal sám vysvobodit. A tak si sedl na dno propasti a zase naříkal.Najednou zaslechl z dálky křik. Podíval se nahoru a hned se mu ulevilo. Nad kameny se objevila hlava náčelníka Jakanaw a za ní hlavičky malých Indiánů. – Tu jsem! Tady! – Zakřičel Kočičáček. Hned několik Indiánů šikovně slezlo dolů a pomohlo Kočičáčkovi. Ten s námahou vylezl a už stál na skále před moudrým náčelníkem.– Nu, Kočičáčku? – Zeptal se Jakanaw. – Vzpomínáš si, co jsem ti povídal? – Ano... – Přiznal zahanbený malý Indiánek. – Doplatil jsem na svou lenivost. – Sláva! – Ozvalo se najednou. – Sláva, náš Kočičáček zmoudřel! – To volali Indiáni, radovali se, že to všechno tak dobře dopadlo. Jenom Kočičáček byl trochu smutný. Podíval se na krásné čelenky Indiánů a bylo mu líto, že jemu taková nepatří. Starý náčelník jakoby tušil, na co Kočičáček myslí, řekl: – To nic, Kočičáčku. Toto jaro jsme přijali všechny chlapce mezi Indiány. Až na tebe... Ale jak budeš pořádně, pravidelně cvičit, trénovat, za rok, se i ty dočkáš.– Budu! Budu trénovat! – Zvolal Kočičáček a aby ukázal, že to myslí skutečně vážně, hned se také do toho pustil. – Mňau... ani mně to neuškodí... – řekla kočička a také se pustila do cvičení.׋›Pravý indiánVýrobceDBratislavaRok1974Délka21 okénekAutor kresebMrózek DrahomírAutor textuStoličný PeterOznačeníB0591Další diafilmy výrobcePutování po Slovensku 1Jarní výletDobrodružství Snilka HnilkaLomidrevo nebo Valibuk
