OcasyPřiletěla moucha k člověku a povídá mu: „Jsi pánem všech zvířat, všechno dokážeš.. udělej mi ocas!“ „A nač potřebuješ ocas?“ ptá se člověk. „Proč ho mají všechna zvířata – pro ozdobu,“ povídá moucha.„Nevím o takových zvířatech, která by měla ocas pro ozdobu. A tobě se přece dobře daří i bez ocasu.“+15Moucha se rozzlobila a začala člověka obtěžovat. Hned si sedne na sladký moučník, hned mu přiletí na nos, hned mu bzučí u jednoho ucha, hned u druhého. Tak se mu zprotivila, že už to nemohl vydržet a řekl jí: „No dobrá! Leť si moucho, do lesa, k řece i do pole. Najdeš-li tam zvíře, ptáka nebo hada, který by měl ocas jen pro ozdobu, můžeš si jeho ohon vzít. Dovoluji ti to.“Moucha se zaradovala a vyletěla z okna ven. Letí zahradou a tu vidí, jak po listu leze slimák. Přiletěla moucha k slimákovi a křičí: „Dej mi svůj ocas, slimáku! Máš ho jen pro ozdobu.“ „Co to povídáš, ty hloupá!“ říká slimák. „Já přece vůbec nemám ocas, vždyť je to moje břicho. Stahuji je a roztahuji a jen tak mohu lézt. Jsem břichonožec.“ Moucha vidí, že se zmýlila, a odletěla dál.Přiletěla k řece. V řece je ryba a rak, oba mají ocasy. Povídá moucha rybě: „Dej mi svůj ocas! Máš ho jen pro ozdobu.“ „Ani trochu ho nemám pro ozdobu,“ odpovídá ryba. „Ocas, to je moje kormidlo. Podívej se: když se chci obrátit napravo, otočím ocas nalevo, když se chci obrátit nalevo, otočím ocas vpravo. Nemohu ti svůj ocas dát.“Obrátí se moucha k rakovi: „Dej ty mi svůj ocas, raku!“ „nemohu ti ho dát,“ odpovídá rak. „Mám slabé, tenké nožky a nemohu jimi veslovat. Zato ocas mám široký a silný. Mrsknu ocasem do vody, až mě to kus odhodí. Mrsk, mrsk a už plavu, kam chci. Mám ocas místo vesla.“Moucha letěla dál. Přiletěla do lesa a vidí, jak na větvi sedí datel. Moucha hned k němu: „Dej mi svůj ocas, datle! Máš ho jen pro ozdobu.“ „Ty jsi ale podivínka!“ povídá datel. „Jakpak budu dlabat stromy, hledat si potravu a stavět hnízdo pro své děti?“ „To přece děláš zobákem,“ říká moucha. „Ovšemže zobákem,“ odpovídá datel, „ale ani bez ocasu se neobejdu. Jen se podívej, jak dlabu do kmene.“Datel se opřel svým pevným, tvrdým ocasem o kůru, rozpřáhl se celým tělíčkem a tak uhodil zobákem do větve, že jen třísky odletovaly. Moucha vidí, že se datel opravdu opírá o ocas, když dlabe zobákem, a že se bez ocasu nemůže obejít. Ocas je mu oporou. Letěla tedy dál.Vidí v křoví srnu s koloušky. Také srna má malinký, chlupatý, bělounký ocásek. Moucha honem zabzučí: „Srnko, dej mi svůj ocásek!“ Srnka se polekala. „Co tě to jen napadá!“ říká. „Dám-li ti svůj ocásek, moji koloušci zahynou.“ „Nač potřebují koloušci tvůj ocas?“ podivila se moucha.„Jakpak by ne,“ říká srnka. „Žene se za námi třeba vlk. Skočím a schovám se třeba do lesa. A koloušci za mnou. Ale nevidí mě mezi stromy. Mávám jim bílým ocáskem jako šátečkem: Sem běžte, sem! Vidí, že se před nimi míhá něco bílého, a běží za mnou.tak všichni vlkovi utečeme.“ Nic naplat, moucha musila letět dál.Letěla dál a uviděla lišku. Ach jé, má ta liška ocas! Nádherný, rezavý, překrásný ocas. „Nu,“ myslí si moucha, „tenhle ocas jistě bude můj.“ Přiletěla k lišce a křičí: „Dej sem ocas.“ „Co tě to, moucho, napadá?“ odpovídá liška. „Bez ocasu zahynu. Poženou se za mnou psi, a nebudu-li mít ocas, chytí mě jedna dvě. Ocasem je však oklamu.“ „Jakpak je oklameš ocasem?“ vyptává se moucha.Až mě začnou psi dohánět, švihnu ocasem, ocas vpravo, já vlevo. Psi uvidí, že se ocas mihl vpravo a vrhnou se vpravo. Než poznají, že se zmýlili, jsem už daleko.“Moucha vidí, že všechna zvířata mají ocasy k nějakému účelu a že ani v lese, ani v řece nikdo nemá zbytečný ocas. Jakáž pomoc, moucha odletěla domů. Myslí si: „Budu tak dlouho na člověka dorážet a obtěžovat ho, dokud mi neudělá ocas.“ Člověk seděl u okénka a díval se ven. Moucha si mu sedla na nos. Člověk – bác do vlastního nosu,ale moucha mu přeletěla na čelo. Člověk – bác do čela. Ale moucha už je zase na nose. „Nech mě, moucho,“ prosil jí člověk. „Nedám ti pokoj,“ bzučí moucha. „Proč sis ze mne tropil žert a poslal mě hledat zbytečný ocas? Všech zvířata jsem se ptala a každé zvíře má ocas k nějakému účelu.“ Člověk vidí, že mu moucha nedá pokoj – taková je dotěrná!Chvilku přemýšlel a pak řekl: „Podívej se, moucho, tamhle na dvoře je kráva. Zeptej se jí, nač má ocas.“ „Nu dobrá,“ povídá moucha, „zeptám se ještě krávy. Ale když mi jej ani kráva nedá, sprovodím tě člověče ze světa.“Vyletěla oknem, sedla krávě na hřbet a začala bzučet a vyptávala se: „Krávo, nač máš ocas?“Kráva mlčela, mlčela a najednou švihla ocasem po hřbetě a mouchu připlácla.Spadla moucha na zem mrtvá, nožky zvedla vzhůru. A člověk u okénka řekl: „Patří ti to, moucho, nedorážej na lidi, neobtěžuj zvířata! Protivo!“Konec.׋›OcasyVýrobceDPrahaRok1978Délka17 okénekAutor kresebDelévová InkaAutor textuKuchařová EvaOznačeníB0689Další diafilmy výrobceNapravený PetrSněhuláciChropyněKřesadlo
