O velké řepěJanek a Marienka žili u babičky daleko, daleko v hustém lese. Ptáci jim tam švitořili celý den a celou noc a na návštěvy k nim chodili zajíci a srnky. Chaloupku měli malou, milou: bílou s červenou střechou a bílým komínem.Plot měli upletený z proutí a kolem plotu nasadila babička překrásné květiny: slunečnice, slézové růže, kopretiny a další květiny.+17Když byla babička doma, pokaždé dětem uvařila dobrou polévku, kaši, nebo napekla makové buchty.A aby byly děti krásné, silné a zdravé, každému přidala velikánské červené jablíčko.Občas chodila babička do města prodat, co měla v domě: mléko, máslo, tvaroh, zeleninu, květiny, nebo krásná červená jablíčka, a tak děti živila. Ráno přikázala Jankovi a Marience: „Děti, buďte hodné! Nehádejte se a neperte a na stromy nešplhejte, abyste nespadly, nebo si šaty neroztrhaly. A aby vám čas utekl, napaste kozičky, nanoste vodičku a dříví – a očistěte si botky! Já vám za to přinesu něco dobrého,“ a odešla do města.Děti rychle vypustily kozy na zahradu do křoví, aby se napásly sladkých bylin a nadojily hodně mléka. Nanosily vodu do konve a dříví do bedny u sporáku a potom si sedly na kopec a vyhlížely, zda už babička jde a co dobrého jim nese. „Botky si dnes nevyčistíme!“ říká Janko, „beztak si je zase zamažeme.“ „Dobře!“ souhlasila Marienka. „Uděláme to zítra. Dnes už jsme se dost napracovali.“Ale co se nestalo? Jak tak Janko a Marienka sedí na vršku, v zarosené trávě si botičky zamokřili. Z bláta, které zůstalo na nevyčistěných botkách, začala klíčit řepa. „Podívej, Marienko, co to je?“ zeptal se Janko. „Já nevím,“ říká Marienka.Děti se moc lekly: „Co nám řekne babička?“ Vyskočily, že řepu z botiček setřesou. Ale čím víc dupaly a čím víc řepu z botek trhaly, tím víc rostla. Rostla a rostla, až obě děti docela přerostla. Sedí děti v chládečku pod řepou a trápí je zima. Slunko na ně nezasvítí, nezahřeje je. „Já dostanu pořádnou rýmu,“ říká Marienka. „A já kašel,“ přidá se Janek. „A babička nás pořádně vyhubuje,“ zavzlykaly děti.Kozy za domem zpozorovaly, že na vršku vyrostla veliká kopa zeleného listí, a zaradovaly se. Běží, že se nažerou z nevídané, neslýchané pastvy. „Bylo by dobré,“ říká Marienka, „kdyby kozy vyjedly nať, možná bychom si mohli vyzout i botičky!“ Hryžou kozy, hryzkají, už mají břicha jako soudečky, ale natě neubylo, ba ještě více narostla!Všiml si zajíc z dubiny za domem, že na vršku něco dobrého roste. Přihopká k řepě a ukousne si z ní. Nať silné, bujné řepy mu opravdu zachutná. „Myslím, že kdyby si zavolal i kamarády,“ zašeptá Janek Marience, „možná by nám pomohl!“ Zajíček zaslechl šepot, otočil se a hop! – už ho nebylo! Jen si narychlo uškubl kousek listu a zchroupal ho v křoví.Všimla si srnka v mladém porostu, že se na vršku objevil jakýsi neobyčejný keřík: zvědavě se přiblíží. Zastříhá oušky, zadupá nožkou. A přicupká i malé srnčátko. Myslím, že by byly dětem pomohly, ale... Někdo je vyrušil.Babička se vrátila z města. Položila košík na zem – nahoře byla dvě krásná perníková srdíčka. Rozhlíží se, protože děti nevidí. „Janku, Marienko, kde jste!? Už jsem přišla z města, něco jsem vám přinesla!“ Ale děti nic. Sedí pod řepou a mlčí, aby je babička nenašla. „Copak jste se poschovávali?“ pomyslí si babička. „Jistě mě chtějí postrašit. Ale já je vyhledám.“ A pustila se do hledání dětí v zahradě, v komůrce, i v chlívku pro kozy.„Tady jsme!“ pláčou děti a chtějí vyskočit a běžet k babičce a říct jí, že se neschovaly. Ale nemohou. Sedí na zemi, nohama kývají sem, kývají tam, nohy mají neskutečně těžké, přetěžké, jako centy.„Tak to já už vím, co se stalo!“ říká babička, když se rozhlédne a spatří řepu jako hora a pod ní uplakané děti. „Vy jste mě neposlechli a neočistili jste si botičky.“ „A nač, babičko? Vždyť bychom si je zase zamazali,“ vymlouvá se Janek. „Očistíme si je zítra.“„A co jsi nám přinesla z města?“ vyptává se Marienka. „Pravdaže!“ vzpomene si babička. Podívá se do koše a srdíčka nikde. „Jistě je odnesl pes,“ řekla. „Určitě! Zítra půjdu znovu do města a přinesu vám jiné,“ pravila, „když si pěkně vyčistíte botičky.Potom dala babička dětem velký škrabák, aby si z botek oškrabaly bláto. „Jak nebude na botkách hlína, nebude mít řepa na čem růst a uhyne. Vždyť by vás ta tíha do rána umořila. A sluníčka ani tepla by se vám nedostalo. Docela byste onemocněli.“Jen co začali seškrabávat bláto, v tu chvíli zmizela i řepa. A už jim nikdy víc na botičkách nenarostla, protože si je dobře nakrémovali a krásně vyleštili kartáčem.A kde se vzala, tu se vzala, najednou byla v babiččině koši i ta ztracená, krásně malovaná, velikánská a sladká perníková srdíčka pro Janka a Marienku. Přece jen je pes neodnesl!׋›O velké řepěVýrobceDBratislavaRok1969Délka18 okénekAutor kresebMrózek DrahomírAutor textuHaštová MáriaOznačeníB0989Další diafilmy výrobceMoucha BzučilkaZázračný olejČerný pasažérCesta sluneční soustavou I.
