O perníkové chaloupce V hlubokém lese žil dřevorubec se ženou. Měli dvě děti, Jeníčka a Mařenku. Byli tuze chudí a často neměli co do úst.Když bylo v létě hojně malin, jahod, brával otec děti do lesa, aby je sbíraly a dosyta se najedly. Jednoho dne ráno jim také tak řekl: „Vezměte si džbánečky, půjdeme do lesa.“Děti byly rády, vzaly si džbánečky a šly. Když přišly hluboko do lesa na mýtinu, kde bylo jahod jak naseto, daly se hned do sbírání. Otec šel kácet stromy.+20Děti sbíraly, plnými ústy jedly a šly stále hlouběji do lesa. Ale nic se nebály, protože stále slyšely otcovu sekyru bušit do stromů.Až k večeru, když už měly jahod a malin plné džbánky, povídá Jeníček: „Kdepak ten náš tatínek asi je? Už ho není slyšet.“ „Jen se neboj, však on pro nás přijde,“ řekla Mařenka.Ale nepřišel. Slunce zapadalo, začalo se stmívat a otec nikde. Děti snědly všecky jahody a dostaly strach. Jeníček začal volat: „Slunečko se níží, k večeru se blíží, táto, pojď domů!“Ale otec se neozval. „Jeníčku, já se tuze bojím,“ šeptala Mařenka. Bloudili lesem, cestu domů najít nemohli, kolem byla stále větší tma.„Počkej, vylezu na strom a trochu se rozhlédnu,“ povídá Jeníček. A vyšplhal se až do koruny. „Mařenko!“ volal. „Vidím v dálce světlo, jistě to bude nějaká chaloupka.“Slezl a dali se na tu stranu, kde blikalo světlo. Vyšli z lesa, před nimi byla louka a na ní stála chaloupka celá z perníku.Po špičkách se přiblížili až k osvětlenému okénku. Uvnitř seděla za stolem bába s dědkem.„Vylezu na střechu, nalámu perníku a budeme se mít dobře,“ řekl Jeníček. A hned to udělal. „Dej pozor, ať na nás nepřijdou,“ nabádala ho Mařenka.Ale Jeníček toho nedbal. Seděl na střeše, lámal perníček a házel ho Mařence dolů do klína. A oba jedli, jedli, až se jim od úst prášilo.I povídá bába dědkovi: „Zdá se mi, že někdo na naší střeše loupe perníček. Jdi se tam podívat.“ A dědek šel.Postavil se před chaloupku a volal: „Kdopak to na mé střeše loupá perníček?“ „I ne, dědečku, to větříček,“ odpověděla tenkým hláskem Mařenka. Dědek se spokojil a odešel.Spokojené, dosyta najedené děti se za chaloupkou uvelebily k spánku. Položily hlavy vedle sebe a spaly spokojeně až do rána.Ráno, kdy se ozval kohout, Jeníček promnul oči a hned zase na střechu. A loupal perníček a házel nejsladší kousky Mařence do zástěrky.V tom vrzla vrátka, před chaloupkou se objevil rozespalý dědek a hned zase kdo že to loupá perníček. Mařenka ho chtěla odbýt jako večer, ale dědek je uviděl a bylo zle.„Rychle, Jeníčku, musíme utéci!“ volala Mařenka na bratříčka, který dědka neviděl. Tak tak, že stačil ze střechy seskočit. Dědek jim už byl v patách.Pelášily, co jim nohy stačily. Dědek za nimi volal: „Já vám dám lámat perníček! Až vás chytím, do pece vás strčím, jen počkejte!“ Ale že byl tlustý, nemohl jim stačit.V tom děti doběhly k poli, kde jakási žena plela len. „Poraďte nám, panímámo, kudy se máme dát? Zlý dědek nás honí a chce nás upéci pro trošku perníku.“„Dejte se do lesa touto cestičkou. Já už dědka nějak zdržím.“ Dědek přiběhl a hned se ptá: „Osobo, neviděla jste tudy jít děti?“ Žena odpověděla: „Pleju len, až uzraje, budu ho trhat.“Dědek se rozkřikl: „Jestli tudy nešly děti!“ „Až len vytrhám, zdrhnu semeno a budu len močit,“ odpověděla žena. „Co je mi do toho,“ zuřil dědek. „Potom budu len sušit!“ „Osobo, vy jste hluchá!“ „Nakonec upředeme vlákno a utkáme z něho plátno,“ zase na to žena.„Na to se vás neptám,“ vztekal se dědek. „Ptám se, jestli tudy nešly děti!“ Ale šly,“ odpověděla žena. „To jste měl hned říci.“ A ukázala na opačnou stranu a řekla : „Ale ty už nedoženete!“ Dědek si zlostí uplivl a vrátil se domů.Také Jeníček s Mařenkou se vrátili domů. A protože od té doby měl tatínek v lese více práce, dařilo se jim líp, a jestli neumřely, žijí v chaloupce dodnes.׋›O perníkové chaloupceVýrobceMustrednaRok1960Délka24 okénekAutor kresebBílovská DobroslavaPředlohaNemcovaOznačeníB0080KoupitDalší diafilmy výrobcePrincezna na hráškuO krásné pasačceKoblížek na vandruDivotvorné dudy
