Indián Kočičák a zlá nemocNa břehu Stříbrného jezera, mezi vysokými borovicemi, se krčila malá indiánská dědinka Sawaru. Byla plná štěbetajících dětí, plná smíchu a radosti. Ba, radovali se i ptáci, co nad dědinkou létali, i ryby, s nimiž malí Indiánci závodili na jezeře v plavání.Ale snad nejveselejší ze všech byl chlapec, který se jmenoval Kočičák. Měl totiž přítele, maličké koťátko, které dokázalo tak skotačit, že se tomu musel smát i starý moudrý náčelník Indiánů Jakanaw.+21Jednou se však stalo, že se dědina přestala ozývat smíchem. Místo toho slyšeli ptáci jen pláč nemocných dětí. Ryby v jezeře přestaly vyskakovat nad hladinu a vysoké borovice se sklonily žalem. Ustarané maminky se snažily vyléčit děti bylinkami a všelijakým zaříkáváním, ale nic nepomáhalo. Děti chřadly a bledly, byly slabé a smutné.I Indiánek Kočičák onemocněl tou divnou chorobou. Když si už jeho maminka nevěděla rady, zavolala náčelníka Jakanaw. „Pomoz, velký náčelníku! S Kočičákem je velmi zle!“ – Jakanaw přikázal donést sošku bůžka Tungunkata, poklonil se jí a takto mluvil: „Ó, vládce slunečního jasu a Stříbrného jezera. Ty jediný znáš naše trápení. Nedopusť, aby naše děti trpěly. Učiň zázrak, aby se nad tvým jezerem zase ozval smích!“Velký náčelník dal potom postavit sošku bůžka Tungunkata doprostřed dědiny. Okolo ní se shromáždili všichni Indiáni a čekali, až se stane zázrak. Slunko už sedmkrát zapadlo za Stříbrné jezero, sedmkrát se zjevilo nad korunami borovic, ale v dědině se stále ozýval pláč nemocných dětí. Marně Indiáni prosili svého bůžka. Pomoc nepřicházela.Chlapec Kočičák ležel na rohoži. Bolela ho hlava, břicho, ba i zuby. Navíc mu bylo velmi smutno. Bezvládnou rukou hladil koťátko a tiše šeptal: „Oj, koťátko moje... Pomoz, nebo se to špatně skončí se mnou, i s ostatními dětmi.“ Koťátko zamňoukalo a odběhlo. Už si malý Indiánek myslel, že ho i nejvěrnější přítel opouští.Ale za chvíli se koťátko vrátilo s velikou kedlubnou. „Mňau!“ řeklo. „Kousni si. Možná ti pomůže.“ Kočičák tomu moc nevěřil. Jak by mu mohla proti té hrozné nemoci pomoci obyčejná kedlubna? Ale koťátko se nedalo odbýt a tak ji Indiánek ochutnal. Jen co kedlubnu snědl, cítil se trochu lépe. A dostal opravdu chuť na další.Koťátko zase odběhlo a přineslo mu mrkvičku. „Tu né.“ Pravil Kočičák. „Prosím jenom kedlubnu.“ Koťátko zamňoukalo a řeklo: „Jen jez všechno, co ti přinesu.“ A zase odběhlo. Za chvíli ležela okolo Kočičáka kopa zeleniny. Zelí i květák, mrkev a rajčata, kedlubna a paprika.Malý Indiánek se pustil s chutí do jídla a cítil, jak mu přibývá sil. Mohl si už i sednout, potom vstát. A když se dosyta najedl, vyšel ven.Uprostřed dědiny stáli Indiáni a ještě stále prosili bůžka Tungunkata o pomoc. Když uviděli usmátého Kočičáka, volali: „Sláva! Tungunkata pomohl! Vyslyšel nás! Jedno dítě je už zdravé!“ Hned se zhrkli okolo Kočičáka, hladili ho a poplácávali.„Nevyléčil mě Tungunkata.“ řekl Kočičák. „Pomohlo něco jiného.“ Velký náčelník se sklonil k Indiánkovi. „Víš to naprosto jistě?“ „Ano, nemýlím se. Už vím, co proti nemoci pomáhá.“ A potom položil na zem koťátko. To se rozběhlo za dědinu a Indiáni za ním.Koťátko se zastavilo u lesa a vesele zamňoukalo. „Ale vždyť to jsou naše políčka!“ brblali Indiáni, když tam doběhli. „Co nám tu může pomoci?“ Ale Kočičák nečekal a pustil se do sbírání zeleniny. Náčelník rozkázal Indiánům, aby také sbírali, třebaže sám moc nevěřil, že to pomůže.Když se všichni vraceli do dědiny s plnými koši zelí a květáku, papriky i mrkvičky, s rajčaty a s kedlubnami, seběhly se kolem nich indiánské maminky.Už chtěly hodit zeleninu do kotlíků a pořádně ji povařit, ale koťátko pošeptalo malému Indiánovi: „Nedovol jim to, Kočičáku. Ať jen všechno dobře umyjí a očistí.“ Maminky se divily, jaké novoty jim to Kočičák radí. Kdo to kdy viděl, jíst syrovou zeleninu. Ale náčelník Jakanaw přikázal, aby poslechli Kočičáka. Vždyť on jediný se vyléčil. On je jejich poslední nadějí.V dědině se ozývalo fňukání, někde křik. Ne všechny děti chtěly jíst syrovou zeleninu. Ale maminky byly přísné a tak chtě nechtě musely aspoň ochutnat. A kdo se už jednou zakousl do mrkvičky nebo do kedlubny, nepřestal jíst, dokud všechno nevyjedl. Tak malým Indiánkům chutnalo.Koťátko ještě něco pošeptalo Indiánkovi a ten předstoupil před náčelníka. „Velký Jakanawo. Přikaž ještě, aby se posbíraly jahody a maliny, ovoce ze stromů. Potom už určitě budou všechny děti zdravé.“Malí Indiánci se už cítili o mnoho lépe. A když si bříška naplnili zeleninou i ovocem, byli už docela zdraví. V dědině se ozýval stejný smích a štěbetání, jako předtím.I ptáci se rozezpívali, i ryby v jezeře začaly vesele vyskakovat a borovice se natáhly vysoko k slunku. „Milý Kočičáku,“ řekl náčelník Indiánů. „Prosili jsme Tungunkata, aby udělal zázrak a zatím jsi ho udělal ty a tvoje koťátko. Děkujeme ti.“Kočičák se rozesmál. „Nebyl to zázrak. Ty jsi nás učil, velký náčelníku, že loďka musí mít správné veslo, aby letěla jako šíp. I Indián musí mít správné jídlo, aby byl zdravý a silný.“Koťátko veselo zamňoukalo a mrklo na Indiánka. A náčelník Jakanaw ho pohladil a řekl: „Moudře mluvíš, malý příteli. Tvoje slova jsou cennější než bůžek Tungunkata.“ A aby náčelník ukázal, jak si váží Kočičáka, dal přinést velkou hromadu těch dobrot.Uprostřed indiánské dědiny začala neobyčejná hostina. A všude bylo plno smíchu a radosti, protože Indiáni poznali, co je ochrání před nemocemi.׋›Indián Mačiarik a zlá nemocVýrobceDBratislavaRok1973Délka21 okénekAutor kresebMrózek DrahomírAutor textuStoličný PeterOznačeníB0587Další diafilmy výrobceJak učil starý čáp o rybníkuO koníčku PejkoviDobytí severního pólu I.Není list jako list
