Jules Verne - Cesta do středu ZeměProfesor mineralogie Otto Lindenbrock našel ve staré knize tajemný rukopis Arneho Saknussena, islandského alchymisty ze 16. století. Rukopis byl psán staroislandskými runami a navíc byl ještě šifrován. Profesor se dlouho namáhal, ale rozluštit jej nemohl. Klíč k rozluštění objevil čirou náhodou profesorův synovec Axel. Zpráva, kterou islandský učenec zanechal na tomto listu, byla neuvěřitelná. Oznamovala, že Arne Saknussen vstoupil kráterem sopky do středu Země.Navzdory tomu, že Axel dokazoval nepravděpodobnost této zprávy a všemožně se snažil strýce od šíleného nápadu přemluvit, strýc se přece rozhodl vypravit se na Island a po stopách Saknussena vstoupit do kráteru sopky. Vypravili se tedy na cestu. Z Hamburku se přeplavili loďkou do Kodaně. Štěstí jim přálo, v přístavu zastihli loď Valkýru, chystající se právě zvednout kotvy k plavbě do Reykjavíku, hlavního města Islandu. Nekonečně dlouho pluli Severním mořem a Atlantickým oceánem, než konečně Valkýra spustila kotvy v přístavu. Byli u cíle své cesty.+25V Reykjavíku navštívili profesora tamního gymnázia Fridrikssona, který je blíže seznámil se životem a osudy velkého islandského učence Saknussena, vynikajícího přírodovědce, daleko předstihnuvšího svoji dobu. Církevní vrchnost ho pokládala za nebezpečného kacíře. Aby nemohl šířit své kacířské názory a myšlenky, byl zajat a v Kodani odsouzen k smrti upálením. Inkvizice zničila také všechny jeho knihy. Zprávu o svém největším objevu však Saknussen ukryl pravděpodobně v několika knihách, a tak se stalo, že přece jen některá z nich zůstala ukryta před ničivou mocí inkvizice a po mnoha letech se dostala až do rukou profesora Lindenbrocka. Zprávy islandského profesora utvrdily Lindebrocka a Axela v rozhodnutí podniknout po Saknussenově příkladu cestu do středu Země. Jako průvodce si najali málomluvného islandského lovce Hanse. Vyzbrojili se dokonalým horolezeckým náčiním, lampami, měřícími přístroji a potravinami a bez meškání se vydali k vyhaslé sopce Sneffels.Po dlouhé cestě pobřežím došli až k jejímu úpatí. Výstup nahoru po strmých skaliskách byl obtížný, ale nakonec se přece dostali až na vrchol. Podle návodu ve starém rukopise nalezli v kráteru i jeho vyústění, kde měla být brána do středu Země. Do skály bylo vyryto jméno jejich odvážného předchůdce. Nebylo tedy pochyb – našli to, co hledali.Rozdělili si zásoby a zahájili nebezpečný sestup do neznámých hlubin. Spojeni mezi sebou provazy, spouštěli se po příkrých stěnách kráteru, až dosáhli dna kolmé propasti. Tlakoměr jim ukázal, že jsou na dně ostrova, na úrovni mořské hladiny. Před nimi zelo temné ústí šikmého tunelu, kterým si kdysi vřící láva prorazila cestu do komína, kudy sestoupili. Sem už světlo shora nepronikalo, bylo tedy nutno rozžehnout elektrické svítilny. Po dalším dlouhém, a ne právě lehkém sestupu dorazili na křižovatku dvou chodeb. Rozhodli se pokračovat cestou směřující k východu.Chodba, kterou teď postupovali, měnila svůj sklon. Procházeli různými vrstvami hornin a podle nálezů zkamenělin určovali geologický věk těchto míst.Tak putovali celé dny. Nepoznali, kdy nastává noc nebo den. Obklopovala je věčná tma. Řídili se jenom podle svých přesných hodinek. Pojednou zjistili, že černá stěna chodby se skládá z vrstvy kamenného uhlí. Vzniklo zuhelnatěním obrovských stromovitých rostlin, které kdysi, před milióny roky rostly na Zemi. Pohybem a změnami v zemské kůře se dostaly až hluboko pod její povrch. Jako by se tu našim cestovatelům otvírala kronika vývinu Země. Výpravě už došly zásoby vody a stihlo ji i další neštěstí. Chodba naráz končila. Před nimi byla neproniknutelná skalní stěna. Znamenalo to, že zabloudili. Od křižovatky chodeb však šli už pět dní, museli si tedy nazpět hodně pospíšit. Po krátkém spánku se vydali na zpáteční cestu.Byla to cesta plná utrpení. Hned v prvním dnu spotřebovali zbytek zásob vody. Když konečně s posledním vypětím sil dorazili zpět na křižovatku chodeb, Axel vyčerpáním omdlel. Profesor Lindenbrock ho osvěžil posledním douškem vody, který ze svého podílu schovával a sám si jej odepřel. Život členů výpravy byl vážně ohrožen. Axel naléhavě žádal, aby se pokusil vystoupit komínem zpátky na povrch, ale profesor trval na pokračování cesty, tentokrát chodbou vedoucí západním směrem. Podle složení hornin předpokládal, že tam narazí na pramen vody. Vstoupili tedy do druhé chodby, ale po několika hodinách sestupu znovu Axela opustily síly. Zdálo se, že osud výpravy je zpečetěn.Průvodce Hans pokračoval dál sám s nadějí, že nalezne záchranu celé výpravy – vodu. A opravdu, brzy se vrátil s radostnou zprávou, že voda je nedaleko. Axel se hned probral z mdlob. Sestupovali zase společně a za chvíli zaslechli za žulovou skálou šum tekoucí vody. Kdesi nablízku protékal ve skále podzemní potok. Zastavili se na místě, kde byl šum nejzřetelnější. Hans vysekal motykou otvor, kterým najednou vytryskl proud horké vody. Na studených stěnách skály se brzy ochladila a když ji ochutnali, věděli, že jsou zachráněni. Výborná železitá voda tekla jako bystřina dolů tunelem a provázela je při další cestě. Po třech dnech sestupu klikatou chodbou se před nimi otevřela hluboká propast. Nezbylo nic jiného, než se spustit po lanech a přidržovat se skalních výběžků. Konečně se dostali do větší jeskyně. Měřením zjistili, že už urazili kus cesty a nad nimi se rozkládá moře, že se pohybují pod jeho dnem.Další dva týdny sestupu byly klidnější, nezažili žádné nebezpečnější dobrodružství. I sklon chodby se zmírnil. Axel šel stále napřed, zkoumal složení hornin a najednou zabloudil. Marně volal své druhy, chodbou duněl v několikanásobné ozvěně jen jeho vlastní hlas. Ani potok tu už nebylo slyšet. Zřejmě někde odbočil od hlavní chodby, musel se tedy rychle vrátit zpět. Chodil, hledal a tu si uvědomil, že se pohybuje v bludišti chodeb, ale tu, kterou sem přišel, nalézt nemůže. K jedné smůle přibyla ještě další; upadl, rozbil svítilnu, a ta nadobro zhasla. Ocitl se v naprosté tmě. Zoufale volal, ale odpovídala mu jen ozvěna. Znovu zakopl, upadl a poslepu se řítil chodbou, narážeje přitom o výčnělky skal. Upadl do bezvědomí. Trvalo dlouho, než se probral a zdálo se mu, že slyší hlasy.A opravdu, zdaleka k němu doléhaly výkřiky jeho přátel. Chodba jakoby zvuk zesilovala. Ačkoliv byli jeho druhové vzdáleni několik kilometrů, mohl se s nimi dorozumět. Profesor Lindenbrock radil Axelovi, aby šel chodbou směrem dolů, tedy že se určitě dostane k nim, do velké jeskyně. Axel jeho rady uposlechl. Chodba měla čím dál tím větší sklon. Axel padal, nezadržitelně se řítil kolmou stěnou a několikrát se udeřil do hlavy. Nevěděl, jak dlouho trvalo, než znovu otevřel oči. To už ale viděl, že je všechno v pořádku. Jeho druhové stáli nad ním, on sám byl už ošetřen a zabalen do teplých pokrývek. V jeskyni bylo pološero a jako tichá hudba sem doléhal známý zvuk. Jako by moře někde nablízku naráželo vlnami o skalní stěnu.Axel vyčerpáním usnul. Ráno ho probudil paprsek světla, vnikající stropním otvorem do jeskyně. A zase slyšel ten hukot a šum mořských vln, narážejících na břeh. Domníval se, že je opět na zemském povrchu, na mořském pobřeží. Ale brzy zjistil, že se mýlil. Přátelé jej vyvedli z jeskyně na skalnatý břeh jakéhosi moře, ozářeného zvláštním světlem. Vál silný vítr. Světlo bylo tak podivné, bylo jako polární záře, silnější než světlo měsíce. Svým svitem naplňovalo obrovskou jeskyni v útrobách Země. Po klenbě „oblohy“ plula těžká, veliká mračna, odrážející se v jezeře, které vyplňovalo jeskyni. Jeho vody se ztrácely až daleko za obzorem. Axelovi se překvapením zatajil dech. Profesor Lindenbrock ho pozval na procházku. Chtěl mu ukázat ještě další divy tohoto podzemního světa.Cestou viděli nejrůznější druhy rostlin. Některé z nich znali i ze zemského povrchu, ale tyto zde dosahovaly obrovských rozměrů. Žampiony byly tak veliké, že se pod nimi mohli procházet jako v lese. Byly tu i stromovité kapradiny, přesličky a plavuně, jaké rostly na zemském povrchu před milióny let. A zbytky obrovitých kostí svědčily, že tu žijí i pravěká zvířata.Ale profesor Lindenbrock se s těmito objevy nespokojil a chtěl v cestě do středu Země pokračovat. Pomocí nástrojů, které vzali s sebou, vyrobili ze dřeva vyvrácených stromů vor, opatřili ho stožárem a plachtou a spustili na vodu.Na vor naložili celou výstroj a potraviny a vydali se na plavbu k druhému břehu podzemního moře. Profesor doufal, že právě tam nalezne pokračování chodeb, vedoucích do středu Země. Silný vítr poháněl jejich plavidlo kupředu značnou rychlostí. Na hladině moře se vznášely mořské rostliny, mezi nimiž se míhaly stíny ryb, na zemském povrchu již dávno vyhynulých.Největší překvapení ale zažili až za několik dnů, když se nad mořskou hladinou vynořila těla obrovských vodních ještěrů, zabraná do nelítostného zápasu na život a na smrt. Ichtyosaurus a plesiosaurus, zaujati zápasem, si nepovšimli podivných tvorů na malém plavidle. A tak díky bojechtivosti obludných zvířat vyvázli naši přátelé bez úhony z nebezpečného pásma a mohli z dálky nerušeně boj pozorovat.Sedmý den plavby spatřili konečně na obzoru úzký proužek země. Byl to ale jen docela malý ostrov, obklopený závojem par. Ozýval se odtud podivný rachot, jako by se někde v dálce řítil ze skály mohutný vodopád. Když připluli blíž, viděli, že na ostrově tryská gejzír horké vody, dopadající s ohlušujícím rachotem zpátky na zem. Přistáli u břehu, ostrov si prohlédli a potom pokračovali dál, v plavbě za vysněným cílem.Druhý den se přihnala bouře nepředstavitelné síly. Několik dnů hnala vor po vlnami vzduté hladině. Do voru uhodil kulový blesk a všichni už se loučili se životem. Naštěstí vzal za své jen stožár. Nikomu se sice nic nestalo, ale vor byl naprosto neovladatelný. Hříčka v moci rozbouřených živlů.Bouře nepřestávala a hnala vor stále dál. Třináctý den plavby ztroskotali. Mohutné vlny vyhodily vor na ostrá skaliska mořského pobřeží. Všechno však dobře dopadlo, podařilo se zachránit i nejdůležitější výzbroj a potraviny. Po odpočinku se radili jak budou postupovat dál. Profesor Lindenbrock byl odhodlán pokračovat v cestě a požádal Hanse, aby se pokusil rozbitý vor opravit.Hans se pustil do práce a profesor s Axelem šli na průzkum pobřeží. Skaliska končila a za nimi se rozkládala široká písečná pláž, posetá kostmi vyhynulých živočichů. Mezi těmito kostmi nalezli i lebku pravěkého člověka.Šli dál. Zanedlouho se dostali do třetihorního pralesa palem, smrků a cypřišů. Byl to skutečný prales, propletený provazci lian, s vyvrácenými lesními velikány a bujným rostlinstvem na mýtinách. Mezi stromy pojednou zahlédli stádo obrovských na zemi již dávno vyhynulých slonů – mastodontů. Úlekem zkameněli, když spatřili velikou lidskou bytost, opírající se o mohutný kyj. Pračlověk zde hlídal své stádo slonů.K smrti vylekaní utíkali co jim nohy stačily zpět k voru. Zastavili se až na skalnatém mořském břehu. Cosi třpytivého leželo před nimi v písku. Axel se sehnul a zvedl podivnou rezatou dýku, ve které profesor poznal zbraň, jakou nosilili rytíři v 16. století. Usoudil, že této dýky používal Arne Saknussen, když na skalách označoval směr své cesty. Hledali proto v okolí, zda na kamenech neobjeví nějaké značky. Mezi dvěma velkými balvany nalezli vchod do tunelu. Ve skále u vchodu byly vytesány runy A. S. Byl to neklamný důkaz, že tudy kdysi šel jejich slavný předchůdce.Profesor a Axel se rozhodli, že dříve, než se dají do průzkumu nové záhadné chodby, zajdou se podívat, co dělá Hans. Ten už ale zatím vor opravil. A tak na něj naložili všechny věci a plavili se při břehu až k místu nálezu Saknussenova dýky. Potom začali s průzkumem nové chodby. Ale už po několika krocích narazili na obrovský žulový balvan, o kterém předpokládali, že se při zemětřesení uvolnil, zřítil a zatarasil tak další cestu. Jedinou možností bylo odstranit balvan explozí střelného prachu, jehož měli v zásobě dostatek. Hans vysekal ve skále otvor, nasypal do něho střelný prach, připojil zápalnou šňůru a natáhl ji až ke vchodu do tunelu.Po namáhavé práci se ještě jednou spokojeně vyspali. Druhý den ráno udělali poslední přípravy k odstřelu a všechno pečlivě prohlédli. Profesor s Hansem se uchýlili na vor a Axel zapálil knot. Potom rychle odběhl na vor za přáteli. Nastalo několik minut napjatého očekávání. Pobřežím otřásl strašlivý výbuch. Tlak vzduchu je srazil na vor. Obrovský proud vody se valil do výbuchem vzniklého otvoru a unášel vor s sebou.Mohutný vodopád je strhl do hlubin Země. Křečovitě se přidržovali trosek stožáru, aby je nárazy vln nesmetly z paluby. Několik hodin klesali závratnou rychlostí širokou chodbou. Pak ucítili prudký náraz a voda se na chvíli přelila přes vor. Když se vynořili, cítili, že stoupají. Podařilo se jim zažehnout pochodeň. Ve světle spatřili, že stoupají s hladinou vody v jakési úzké šachtě. Znamenalo to, že voda dosáhla dna kráteru, a teď, jako ve spojitých nádobách, vystupuje do původní výšky hladiny. Teplota se zvyšovala. Voda kolem začala vřít, stěny se zachvívaly otřesy a z trhlin šlehaly plameny. Nebylo těžké uhádnout, že jsou v kráteru činné sopky, obklopeni lávou, jejíž proud je neustále zvedal. Tu se pohyb na chvíli zastavil; sopka odpočívala. Vzápětí je ohlušil hrozivý rachot. Výbuch vymrštil vor do výše …Za několik hodin se naši cestovatelé probrali z bezvědomí. Jejich těla byla pokryta ranami, oděv rozerván. Nebyl to však sen, žili! Leželi na úpatí sopky, chrlící žhavou lávu. Z kráteru šlehaly plameny. V dálce se leskla hladina moře, po níž pluly plachtnice a rybářské čluny. Na svazích pod sopkou rostly olivy, fíkovníky a vinná réva. Jaká pohoda a krása! Přátelé procházeli olivovými háji, ovocnými sady a vinicemi. Sladké šťavnaté ovoce utišilo hlad a žízeň. Najednou uviděli mezi keři malého chlapce. Sotva je spatřil, dal se na útěk, ale rychlonohý Hans jej brzy dohonil. Chlapec byl tak vystrašen, že ho Hans musel násilím dovést k profesorovi. V několika různých jazycích se ho profesor vyptával na jméno ostrova a sopky. Chlapec nerozuměl. Profesor učinil poslední pokus. Zeptal se italsky, ale chlapec zase neodpovídal. Profesora už přešla všechna trpělivost, chytil kluka za ucho a požádně jím zatřásl. Vylekaný chlapec vykřikl: „Stromboli!“ Vysmekl se a byl pryč. Tak se naši cestovatelé dověděli, že hluboko pod povrchem Země vykonali cestu od polárního kruhu po Středozemní moře, kde je zpátky na zemský povrch vyvrhla sopka na ostrově Stromboli. I když se do středu Země nedostali, byl to výkon úctyhodný, téměř neuvěřitelný...Konec.׋›Cesta do středu ZeměVýrobceDBratislavaRok1960Délka26 okénekAutor kresebBaradlaiová M.Autor textuTrebišovský Július V.OznačeníB0263KoupitDalší diafilmy výrobceBezpečně na kole 2Cesta k SlunciVysoké tatryDivné království
