Alibaba a čtyřicet loupežníkůV starověké Persii žili jednou dva bratři. Jeden se jmenoval Kásim a byl velice bohatý. Druhý bratr Alibaba byl chudobný. Alibaba chodíval často do lesa sekat dříví a na oslech ho vozil domů.Když jednou Alibaba sekal v lese dřevo, zahlédl v dálce jezdce na koních. Jezdci mířili do lesa. Alibaba jich napočítal čtyřicet.+24Za chvíli vylezl Alibaba na strom a skryl se v jeho koruně, neboť uviděl, že jezdci postupují k místu, na kterém sekal dřevo. Jezdci zastavili u nedaleké skály a seskákali z koní. Byli to loupežníci. Jejich velitel přistoupil ke skále a zavolal: – Sezame, otevři se! Skála se hned otevřela a loupežníci začali nosit to, co naloupili. Když skončili, jejich velitel se znovu postavil před skálu a zavolal: – Sezame, zavři se! Skála ho poslechla a zavřela se.Potom loupežníci nasedli na koně a odcválali.Alibaba si dobře zapamatoval slova, kterými loupežníci poručili skále, aby se otevřela a zavřela. Slezl ze stromu, přistoupil ke skále a řekl: – Sezame, otevři se! S překvapením zjistil, že i jeho skála poslechla. Byla plná zlatých a stříbrných peněz a drahokamů. Alibaba předpokládal, že se zbojníci hned nevrátí, a proto rozkázal skále, aby se za ním přivřela. Potom si nakládal do pytlů, které v jeskyni našel, plno zlatých a stříbrných mincí. Na heslo, kterým se skála otvírala a zavírala, nezapomněl. Řekl: – Sezame, otevři se! A skála se opět otevřela. Když peníze vynesl, řekl skále, aby se zavřela. Pytle naložil na osly a přikryl je dřevem.Domů se vrátil tak skromně jako jindy. Nikoho, koho Alibaba potkal, by ani ve snu nebylo nenapadlo, že už nebude patřit mezi největší chudáky z města.Když Alibaba doma vysypal peníze z pytlů na podlahu, jeho žena překvapením nemohla ani promluvit. – Jdi k bratru Kásímovi, – řekl jí po chvíli, když se vzpamatovala, – a vypůjč měřici. Neříkej však, na co ji potřebujeme. Odměříme naše bohatství, kolik ho máme.Kásim nebyl doma. Jeho ženě nešlo do hlavy, nač takoví chudáci mohou měřici potřebovat. – Však já to zjistím, co jste měřili, – pomyslela si a natřela kousek dna na měřici lepem.– Peníze! Zlaté peníze! – Vykřikovala Kásimova žena, když jí po chvíli žena Alibabova vracela měřici.A jen co se vrátil Kásim domů, vyhnala ho k bratrovi Alimu, aby se od něho dověděla, odkud má tolik peněz, že je dokonce měřicí může měřit.Druhý den ráno zamířil Kásim s deseti osly do lesa.Oslovil skálu čarovným heslem a ta se hned otevřela. Kásim vběhl do jeskyně a rozkázal skále, aby se za ním zavřela. Potom hrabal do pytlů peníze a drahokamy. Naplnil mnoho pytlů a dovlekl je k místu, kde se skála otvírala. Když však chtěl oslovit skálu, aby se otevřela, na jazyku se mu začala plést různá slova, ale to, které se od bratra dozvěděl, ne.Po dlouhé chvíli se skála otevřela. Neposlechla však Kásima, ale velitele loupežníků. Za chvíli už nebyl Kásim mezi živými.Kásimova žena čekala na muže až do rána. Potom zaběhla ke švagrovi a požádala ho, aby se šel podívat, proč se Kásim nevrátil. Alibaba našel svého bratra ve skále, na místě, kde ho velitel zbojníků zabil. Zabalil ho, položil na osla a přikryl ho dřevem. – Není to dobré, – řekl zoufalé švagrové Alibaba, když jí ukázal Kásimovu mrtvolu, ale když nebudeme opatrní, může to být ještě horší.Potom Kásimovu otrokyni Margiánu poslal do lékárny koupit lék pro těžce nemocného. Chtěl, aby se po městě roznesla zvěst, že Kásim těžce onemocněl a zemřel.Společný zármutek sblížil Aliho se švagrovou. Nastěhoval se do bratrova domu s celou rodinou, aby mohli společně čelit případnému nebezpečí. Potom v noci zavolal do domu jednoho starého obuvníka a za velkou odměnu ho požádal, aby přišil Kásimovi useknuté rameno k trupu. Když na druhý den Kásima pochovali, každý ve městě hovořil, že zemřel přirozenou smrtí.Ale loupežnickému velitelovi se to ticho ve městě nezdálo. – Určitě mu dali přišít ruku, aby nás zmátli, uvažoval a poslal několik loupežníků do města se pozeptat, zda není ve městě člověk, který dokáže i lidské údy přišívat. Jeden z loupežníků se doptal na takového člověka a za malou chvíli už byl u starého obuvníka. Za zlatý peníz se dověděl od obuvníka všechno.Obuvník ho dovedl i k domu, v němž mrtvolu sešíval. Bránu tohoto domu označili křídou.Brzy se vracela domů otrokyně Margiána. Když viděla na bráně domu divné znamení, hned ji napadlo, že ti, co ho udělali, nemají nejlepší úmysly. Proto vzala křídu, a tím samým znamením označila všechny okolní domy.Loupežníkům to zase nevyšlo. Šli si najisto do určitého domu a označených domů našli spoustu.Velitel loupežníků však pokračoval dál v hledání toho, kdo je okradl. Zloději, kteří okrádali zloděje, byli dva. Jednoho zabil a ten druhý odnesl mrtvolu z jeskyně. Dopátral se, v kterém domě nedávno pochovali muže. A ten dům si dobře zapamatoval. Za několik dní v podvečer šel do města obchodník, který na čtyřiceti oslech vezl olej na prodej. Ten obchodník byl přestrojený velitel loupežníků a ve vacích byli ukrytí loupežníci. Jen ve vaku, který nesl první osel, byl opravdu olej.Velitel loupežníků zamířil do Kásimova domu a poprosil Aliho o nocleh. Řekl mu, že ráno chce prodávat na trhu olej. Alibaba poznal velitele, třebaže byl přestrojený, ale nedal to na sobě znát. Pozval ho do domu a osly umístil v zahradě. Margiána se šla podívat do zahrady na nevídané množství oslů. Když se k nim přiblížila, ozvaly se z vaků hlasy: – Už je čas, veliteli? Margiána se hned dovtípila, o co jde, a proto odpověděla loupežníkům změněným hlasem: – Ne! Odložíme to na zítřek! Zatím vás umístím na bezpečnějším místě. Potom zadní bránou vyvedla osly i s nákladem ze zahrady a dovedla je až k věznici. – Mám pro vás cenné zboží, – řekla veliteli věznice. – Třicet devět hledaných loupežníků. Čtyřicátý si hraje na obchodníka. Spí u mého pána. Osly potom odvedla zpět do zahrady. Když si velitel loupežníků lehl, pošeptala Margiána Alimu: – Ve vacích byli loupežníci. – Tušil jsem to, – odpověděl jí Alibaba. – A už v nich nejsou? – Už jsou ve vězení...Velitel zbojníků k ránu potichoučku vstal a vyšel do zahrady. – Už je čas! – zavolal. Vyvolával však marně, jeho společníci už tam nebyli.Velitel zbojníků několik dní bloudil po lese jako smyslů zbavený. Pohled na bohatství v jeskyni ho však po čase upokojil. – Teď bude všechno patřit jen mně! Nejdřív se pomstím Alimu a potom si to přestěhuju na bezpečnější místo! – řekl si a ještě toho dne se objevil v městě v přestrojení za jiného, vznešenějšího obchodníka. Ubytoval se v hostinci a brzy se sblížil s mnohými vznešenějšími občany města. Stýkal se i se synem Aliho, který měl nedaleko hostince obchod, a ten ho jednou pozval k otci na večeři. Alibaba loupežnického velitele v novém přestrojení nepoznal. Po večeři hrál sluha Abdullah na tamburínu a Margiána tančila.Falešný obchodník měl pod vrchním oděvem připravenou dýku. Když se začal zvedat a chtěl po ní sáhnout, přiskočila k němu Margiána a zavolala: – A tu je ten čtyřicátý! Probodněte ho! – Ne! – odpověděl jí Alibaba a se svým synem přiskočil k veliteli loupežníků a spoutali ho. – Touto dýkou mě chtěl zabít, ale já ji nepoužiju. Půjde za svými společníky do vězení a ti, kteří soudí, rozhodnou o jeho trestu!׋›Alibaba a 40 loupežníkůVýrobceDBratislavaRok1973Délka26 okénekAutor kresebPetrášek JánAutor textuBaník PavolOznačeníB0532Další diafilmy výrobceBratislavské pohledniceModerní automobil v obrazechFerko a Evička na prázdnináchAladinova kouzelná lampa
